Davídek, Ája a Madlenka


Je mi 56 let a jsem už trojnásobnou babičkou. Při psaní svého příběhu se musím vrátit nejprve o mnoho let zpátky.

Davídek

Když mi bylo asi tak 10 let, dozvěděla jsem se od mámy a táty radostnou novinu. Budu mít dalšího sourozence! Dlouho jsem po něm toužila, často jsem si od naší sousedky půjčovala kočárek s malou holčičkou a moc mě bavilo starat se o miminko.

Maminka porodila mého nového bratříčka o měsíc dřív a pak se ještě ukázalo, že Davídek je těžce postižený. Nechali si ho v nemocnici a mámu poslali za pár dní samotnou domů. Tenkrát se to tak dělalo. Už jsem byla velká holka, a tak jsem mamku podporovala, jak to jen šlo. Chodila jsem s ní do nemocnice a nosily jsme bratříčkovi odstříkané mléko. Vždy jsme zazvonily u zamřížovaných dveří, ze kterých vyšla sestra, vzala si od nás lahvičky a beze slova dveře zase zavřela. Za Davídkem jsme nesměly. Dodnes se mi vrací pocit bezmoci a strachu, který jsme s mámou, tátou i s mým dalším devítiletým bráškou prožívali.

Davídek pak po měsíci zemřel. Neviděla jsem ho, nepochovala jsem si ho, nebyla jsem na jeho pohřbu. Z té doby si vybavuji jen to, že jsem často plakala a tajně chodila houpat prázdný kočárek do společné panelákové kočárkárny.

Ája

Běžely další roky mého dětství a mládí, našla jsem muže svého života, vdala se a brzy jsme čekali naše první děťátko. Byli jsme moc šťastní. Šest týdnů před porodem mne hospitalizovali s podivnými bolestmi. Na porod to nevypadalo, zvažoval se i zánět slepého střeva, a tak si mne nechali na pár dní v nemocnici. Po vyšetření ultrazvukem nám s manželem lékařka na chodbě v porodnici sdělila strašlivou zprávu: vaše dítě má hydrocefalus, mozek není téměř vůbec vyvinut, je mizivá naděje, že přežije, pokud ano, bude těžce postižené. Lékaři nám za pár dní nabídli ještě specializovaný zákrok na klinice v Praze, byla zde velmi malá naděje, že by se mozek přece jen mohl alespoň trochu dovyvinout. Shodli jsme se s manželem, že necháme věcem volný průběh.

Vůbec nechápu, jak jsem mohla přežít to dlouhé období do porodu. Cítila jsem hluboký smutek, ale zároveň velké odhodlání vše zvládnout. Sílu mi dodávala moje víra v to, že nás Bůh v této těžké chvíli neopustí. Manžel měl vše ještě mnohem těžší než já, protože víru v Boha neměl. O to víc jsem si vážila jeho postoje – nechat jít naše dítě přirozeně. Pomalu se blížil termín porodu, já jsem přesně věděla, kdy bylo naše děťátko počato, ale lékaři mi i přes mé protesty začali vyvolávat porod o 14 dní dřív. Trval ve velkých bolestech 24 hodin, byla jsem na všechno úplně sama, tatínkové k porodům tenkrát nesměli. V posledních patnácti minutách se najednou zaplnil porodní sál mnoha lékaři. Všichni se přišli podívat, kdo že to přichází na svět. Když se náš chlapeček Ája narodil, bylo hrobové ticho. Někam ho odnesli a po chvíli jsem už slyšela jeho hlasitý pláč. Přinesli mi ho ukázat a s omluvným úsměvem konstatovali, že sice neví, jak je to možné, ale že je asi zdravý. Vážil skoro čtyři kila a na hlavě měl chudák jen velké modřiny od toho, jak se dral navzdory všem na svět.

Dodnes si okolnosti jeho narození nedovedeme našim pozemským rozumem vysvětlit ani my, ani zdravotníci. V průběhu prvního roku jeho života jsme zjistili, že má postižený zrak a byla mu diagnostikována DMO. Přes všechny komplikace se ale z chlapečka Áji stal velký chlap Arnošt, který je učitelem hudby, hraje na saxofon, jezdí na kole, sportuje, žije samostatným životem, má skvělou ženu a krásnou dceru Amálku.

Madlenka

Uplynuly dva roky a my jsme si přáli další děťátko. Otěhotněla jsem hned a rozhodla jsem se změnit gynekologa. Neměla jsem ke svému lékaři důvěru a dohnaly mne špatné vzpomínky.

Dodnes s láskou vzpomínám na nového usměvavého pana doktora. Promluvil si se mnou o možných rizicích v dalším těhotenství a řekl mi, že bych měla zajít na genetiku. Vzala jsem si od něj doporučení a už v tu chvíli jsem věděla, že nikam nepůjdu. Doma mne v mém úmyslu podpořil i manžel a já jsem s obavou šla na další těhotenskou kontrolu.

„Tak co genetika? Byla jste tam?“ zeptal se mne pan doktor.
„Byla,“ odpověděla jsem.
„A dobrý?“ zeptal se znovu.
Já na to: „Dobrý.“

Odborník bude teď asi namítat, že přístup mého gynekologa byl neprofesionální, ale já jsem mu nesmírně vděčná, že v roce 1988 vycítil, jak se u nás věci mají, taktně nechal mé těhotenství na pokoji a nepátral po tom, proč z genetiky nemá v mé kartě dosud žádnou zprávu.

V termínu jsem pak porodila Madlenku, nejkrásnější holčičku na světě, která byla úplně v pořádku a sama má dnes dvě krásné zdravé děti.

Davídek, Ája a Madlenka se narodili v časech hluboké totality, kdy o perinatální hospicové péči u nás neměl nikdo ani zdání. Prožívali jsme často těžké chvíle a doprovázení všech členů naší rodiny by nám určitě moc pomohlo. Jsem ráda, že stojím dnes u zrodu „Jihočeského Dítěte v srdci“ a mohu alespoň trochu přispět svou pomocí a radou.

Hanka Doskočilová, České Budějovice