Ema


Emička byla bezproblémové, vzorové miminko, těhotenství bylo naprosto v pořádku. Kromě prvního trimestru, ke kterému nechutenství a únava prostě patří, a kromě pálení žáhy snad od chvíle, kdy jsem začala cítit první pohyby, jsem neměla jediný problém.

Termín byl vypočítaný na půlku srpna. Ještě začátkem června jsme byli společně v Chorvatsku na ostrově Mljet. Mořské vlny Emičku uklidňovaly, to šumění moře…, byla tam velmi klidná.

V červenci jsme byli také ještě 14 dní pryč, na chalupě, na Šumavě, nešetřila jsem se, chodila jsem po horách, užívala si přírody, bylo mi dobře.

Emička se ale od osmého měsíce hodně mlela, někdy jsem skoro celou noc nespala, jak mě pálila žáha. Měla takové fáze. Jeden den nebo noc hodně pohybu, pak další den skoro celý prospala.


Po dovolené jsem šla na kontrolu a bylo vše v pořádku. Nastoupila jsem na týdenní kontroly v porodnici. Ty probíhaly bez problémů.
V pátek, tři dny před kontrolou na konci 38. týdne, se Emička zase hodně mlela a potom naopak více spala. V pondělí, když jsem jela na kontrolu, dokonce tak, že ji nevzbudilo ani troubení autobusu po cestě, spala i na monitoru a nebyla k probuzení.

Vyžádala jsem si tedy, aby se na ni paní doktorka podívala na ultrazvuku. Byla sice na můj vkus rychle hotová, ale tvrdila, že je vše v pořádku.

Já jsem však začala mít obavy. Celé těhotenství ke mně přicházely příběhy, v kterých maminky o své dítě přišly. Hodně jsem myslela na příběh maminky, která popisovala v Respektu porod mrtvého miminka. Když jsem to kdysi četla, možná jsem ještě tehdy ani neměla svou první Beátku. Nechápala jsem, proč na to myslím zrovna teď.

Venku jsem například viděla jednu maminku, o které jsem věděla, že je také těhotná a má starší dítě. Najednou jsem ji viděla bez bříška, jen se starším dítětem, ale bez miminka. Úplně jsem se vyděsila, že se něco stalo. Nakonec jsem zjistila, že to nebyla ona. Proč mám takové myšlenky, říkala jsem si? Uklidňovala jsem se: když už na to myslím, tak se to určitě nestane, většinou se přeci stane něco úplně nečekaného!

Byla velká vedra. S dvouletou Beátkou a velikým břichem to bylo už docela dost náročné. Naštěstí mi mohla skoro každý den pomoci máma, že třeba uspala Beátku přes poledne v kočárku, což už bych v tom horku nedala.

Celý týden, zhruba od toho pátku, jsem měla pocit, že je něco špatně, ale zároveň spoustu radostí a starostí s Beátkou, díky kterým jsem záhy na vše zapomínala.

Ve čtvrtek jsme byly společně s mámou a Beátkou na procházce. Chtěla jsem trávit co nejvíc času s Beátkou, abych si ji ještě užila, než budu mít spoustu práce s miminkem.

Ema se ten den hodně mlela, přišlo mi, že celý den se tam vrtí. Říkala jsem to večer při čištění zubů Liborovi, ten to pochopil tak, že přemýšlím, jestli to není signál blížícího se porodu a uklidňoval mě, že se porod určitě tím pádem neblíží. Říkala jsem mu, že jsem někde četla, že pohyby můžou znamenat problém. Ale vzpomněli jsme si na pátek a následnou kontrolu, která byla v pořádku, a tím jsme to odbyli.

Za chvíli jsem pocítila opravdu divný kopanec, jako by Ema protáhla celou nohu, do místa, kam mě nikdy nekopla. Říkala jsem si, že je to divné.
Šla jsme zalít kytky a cítila jsem zase divný pohyb, jako by celkově v břiše poklesla. Jenže pak jsme šli spát, já při uspávání Beátky zapomněla, co se dělo, a usnula.

Ráno jsem měla pocit, že jsem se výborně vyspala. Bylo to nezvyklé, protože poslední dva měsíce už jsem dobře nespala. Spláchnutí na záchodě Emičku nevzbudilo. To bylo také divné. Měla jsem ale ztvrdlé břicho, tak jsem si říkala, že po tom čtvrtečním řádění odpočívá a nejspíš se už chystá na porod.

S mámou jsme ještě společně zajely něco nakoupit do drogerie, potom jsme byly na hřišti. Celý den to ztvrdlé břicho a žádný pohyb. Pořád jsem věřila, že odpočívá, na divné večerní pohyby jsem úplně zapomněla.

Večer jsem ještě byla s Beátkou dlouho na hřišti, když už se dalo dýchat, vždy jsme si to ještě chtěly užít. Máma odjížděla s tím, že v sobotu by to tedy přijít nemuselo, protože to bylo zrovna výročí úmrtí její mámy.
Nějak jsem se přes den nestihla pořádně najíst.

Večer jsem Liborovi říkala, že necítím pohyby. Rozhodnul, že okamžitě jedeme do porodnice.
V autě jsem se snažila Emičku probudit hroznovýn cukrem, ale nic. Začalo mi být jasné, že je to špatné. Beátka jela s námi, v nejlepší náladě, že má nové zážitky.

V porodnici jsem si vyslechla před zapojením monitoru, že jsem měla přijet dřív. Monitorem srdíčko nenašli. Porodní asistentka zavolala pana doktora, aby se podíval na ultrazvuk. Pan doktor dlouho nic neříkal, potom z něho vylezlo: „Už tam vidím jen takový výchlipek.“ V tu chvíli jsem přemýšlela místo čeho? Místo miminka? Samozřejmě místo srdíčka. Kéž by personál více volil slova, jsou to slova, která si s sebou ponesu do konce života.

Řekla jsem Liborovi, který čekal na chodbě s Beátkou, že Emička nežije.
Zaleskly se mu oči. „Vždyť už byla tak blízko!“ Beátka se radovala, že se objímáme. Také jsem jí řekla, že Emička není. Ještě ve svých dvou letech pořádně nechápala, co to znamená.

Řekli mi, že už mám v porodnici zůstat, že mi vyvolají porod.
Beátka nechtěla jet domů, následoval brekot, ale nějak to s Liborem zvládli.
Měla jsem naštěstí pokoj pro sebe a nemusela tak zažívat, jak maminky kojí novorozence a podobně.

Nikdo si mě už nevšímal. Šla jsem tedy za doktorem zeptat se, jak vše bude probíhat a zda je možné miminko vidět, co udělat pro pohřeb. Byl ochotný, prý mě nechají vyspat, jen píchnou něco kvůli riziku trombózy a antibiotika kvůli riziku otravy krve.

Ptala jsem se, jak mi budou porod vyvolávat. Řekl mi, že nález při příchodu byl dobrý (byla jsem již trochu otevřená), takže zatím jen tabletkami.
Byl vstřícný ohledně pohřbu, můžeme prý i miminko vyfotit a tak dále.
Přes noc se porod rozběhnul sám, nemuseli mi tedy nic dávat. Tím pádem jsem se samozřejmě vůbec nevyspala, asi bych stejně neusnula po tom šoku, nic jsem nejedla kromě hroznového cukru.

Ráno přijel Libor, Beátku převzala babička. Přijel také naprosto bez ohlášení můj táta, kterému jsem v noci napsala smsku, že Emička zemřela a budou mi vyvolávat porod. To mi nebylo úplně příjemné. Chápala jsem, že mě chce podpořit, být se mnou v těžkou chvíli, ale měla jsem už silné stahy a chtěla se spíš soustředit na sebe.

Odmítla jsem jakékoli utišování bolesti i epidurál. Nechala jsem si dát jen několik čípků. Otevírala jsem se rychle a moc jsem se těšila, že Emičku uvidím, vždyť jsem se už na ni tak těšila!

V poledne se narodila. Měla jsem naštěstí u porodu skvělou empatickou doktorku. Libor nechtěl Emu vidět, měl pocit, že by to pro něho bylo horší. Možná se i bál, že bude smrtí nějak znetvořená…, respektovala jsem to. I on prožíval bolest a měl právo se rozhodnout, jak se s ní popere.
Odešel před posledními dvěma kontrakcemi.

Doktorka mi píchla plodovou vodu. Při předposlední kontrakci jsem chytla velké křeče do svalů stehen, potřebovala jsem si protáhnout nohy. Porodní asistentka mi to nechtěla dovolit, nechápala jsem, proč. Doktorka naštěstí zasáhla a dovolila mi se uvolnit. Na další kontrakci už šla Emička ven a já byla v tu chvíli opravdu hrdá, že jsem ji zvládla porodit, přestože mi nepomáhala.

Emičku otřeli a položili ji vedle mě. Byla tak krásná! Baculatá, černé vlásky, velké zavřené oči. Dala jsem jí prst do té maličké ručičky, pohladila ji po tvářičce.
Byla jsem pyšná, že jsem maminkou takové krásné holčičky.
Když vyšla placenta, bylo vidět i na pupečníku, že byl v jednom místě hodně přetočený. Patolog mi však konkrétně nic nepotvrdil. Řekl mi pouze, že se udusila, tedy že si nejspíše přiškrtila pupeční šňůru při pohybu, že se to někdy stane.

Emička vážila 4300 g a měřila 53 cm. Narodila se v sobotu 11. 8. 2019 ve 39+4 týdnu, s tím, že už od toho čtvrtečního večera nežila. A tak jako u živého miminka, i u zemřelého, porodem teprve vše začalo.

První dny a týdny jsem zkrátka hodně brečela, do toho jsme zařizovali pohřeb, obíhali úřady, rozesílala jsem zprávy o události na všechny strany. Postupně jsem přijímala návštěvy, byla jsem ráda, že můžu s kamarádkami vše probrat, ale dávkovala jsem si setkání tak, aby toho nebylo moc.

Byli jsme hodně s Beátkou a Liborem dohromady. Beátka v tom měla zpočátku zmatek. Nic jsme jí nezamlčovali, ale miminko neviděla. Několikrat si ke mně přišla poslouchat miminko, dávala ucho na bříško, jestli kope, to bylo pro mě strašné. Dokola jsme jí říkali, Ema není, nebo Ema je v nebíčku, kouká na nás z nebíčka, spinká v nebíčku, usnula navždycky…

Nakonec jsem jí pověděla takový příběh, pomohla jsem si pohádkou s paní Zajíčkovou a Krtečkem, kterou dobře znala: Že se Ema vykutálela z pipiny, jako ti malí zajíčči, ale spinkala. A že se nemohla probudit, spinkala navždycky, proto teď spinká v nebíčku (nějakou dobu se se mnou přela, jestli kouká, nebo spinká v nebíčku). Proto s námi není.

Prošla jsem si všemi pocity. Zmaru, nesmyslnosti všeho, výčitek, sebelítosti (odnosím dítě, hlídám se, dělám pro ně to nejlepší, roste mi břicho do všech stran, šetřím se, nemůžu nosit Beátku a pak tohle?), stesku, prázdnoty. Pak jsem se jednoho rána probudila s vděčností, že s námi Emička prožila těch devět měsíců a měla se až do posledních chvil hezky.

Ty pocity se ale ještě dlouhé měsíce různě měnily, nedělalo mi dobře se vídat s hodně těhotnými ženami, malými miminky, vidět maminky s více dětmi.

Postupně jsem dokázala přijmout, že každý máme svou cestu. A že přestože bych raději zemřela místo Emičky, moje cesta je taková, jaká je. Nic už nemůžu dělat s tím, co se stalo.

A tak mi zbývá žít ten aktuální čas nejlépe, jak umím. Vrátila jsem se k hudbě, pokračovala s vedením sboru, zpíváním, snažila se mít nové nemateřské cíle. Rozvíjet se. Věnovat ten nedobrovolně nabytý čas sobě a dvouleté Beátce, zapsaly jsme se na nějaké kroužky, zůstala jsem doma i bez rodičovské, kterou jsme vyčerpali, protože měla následovat rodičovská na Emu.

Začala jsem cvičit, abych se dostala po těhotenství a porodu znovu do formy. Smutek se opravdu postupně obrušoval, i když i podle cyklu a srovnávání hormonů jsem zažívala nejrůznější výkyvy, jeden týden dobré, další týden probrečený.

Důležitý byl také pohřeb.
Rozhodli jsme se, že necháme Emičku zpopelnit a pohřbíme ji potom u čerstvě zasazeného stromu u nás na chalupě. Mohli jsme tam odjet na konci záři, tedy měsíc a půl od události.

Rozhodli jsme se, že u toho chceme být jen my tři.
Libor vše připravoval, kopal jámu pro stromek, upravoval terén kolem něho, seli jsme společně trávu v okolí. Připravil ručně vyřezanou cedulku: Ema hvězdička 11.8.2018 a křížek.

Pro mě byly ty přípravy nesnesitelné. Na chalupě jsem Emu všude vnímala, byli jsme tam naposledy s ní v 8. měsíci. To napětí, kdy už ji pohřbíme, bylo nepřečkatelné.

Když bylo vše konečně připraveno, vzali jsme svíčku, tu měla za úkol nést Beátka spolu s mušličkou a kamínkem. Vzali jsme urnu. Chtěli jsme ji otevřít, ale zjistili jsme, že je zapečetěná. To nás dostalo. Naštěstí měl Libor s sebou vrtačku, takže musel vyvrtat do víka několik otvorů. To bylo strašné, připadali jsme si jak v černé komedii.

Konečně to bylo hotové. Šli jsme ke stromku. Kolem nás začala v kruzích na stromech pobíhat veverka, jako by se chtěla podívat, a opravdu celou dobu trvání pohřbu skákala po stromech kolem nás.

Já jsem si vzala na starost vysypání popele. Hodně jsem u toho brečela. To je vše, co zbylo z našeho krásného miminka? Jen tenhle popel? Sypala jsem ho ke stromku a brečela.

Pak dala Beátka ke stromku svíčku, mušličku a kamínek. Zeptala jsem se jí, jestli chce Emičce něco říct. Zarazila se, vnímala vážnost chvíle a začala se stydět. Prý: „Máma.“ Což znamenalo, že mám něco říct já. Snažila jsem se najít slova, která Beátka pochopí a řekla něco jako: „Spinkej hezky.“

Po pohřbu jsem pocítila obrovskou úlevu.

Marie