Jiřinka – náš anděl


Měla jsem za sebou již dvě zamlklá těhotenství.
V srpnu jsem slavila svoje narozeniny. Všichni mi přáli krásné věci a chválili, že vypadám dobře – spokojeně. Já se tak i cítila. Teď zpětně vím, že jsem byla čerstvě pár dní těhotná s Jiřinkou.

Měla jsem strach. Tak velký strach, že to zase nevyjde, že jsem si zakázala se radovat, aby to pak nebolelo. Když jsem si šla pro těhotenskou knížku, tak mi sestřička říkala, proč se neraduju, že budu mít miminko, ať se alespoň usměju. Já se chtěla moc a moc radovat, ale opravdu tolik jsem se bála.

Někdy kolem 22. týdne jsem cítila kopnutí. Milovala jsem ta její kopnutí. Miluji ji celou. S Míšou (manželem) jsme hledali, jak je v kterém týdnu veliká a jakému ovoci je velikostí podobná. Nejvíc se nám líbilo přirovnání k citrónu. A i když byla už mnohem větší, tak jí Míša říkal, že je to Citrónek.
K Vánocům jsem dostala poukaz na těhotenské focení. Zlobila jsem se na ségry, že mi ho daly. Už mě zase ovládal ten strach, že přeci to nesmím, nesmím být až tak šťastná, protože mi to „někdo“ vezme.

V březnu jsem hodně času trávila v dětském pokoji. Ukazovala jsem jí postýlku, přebalovací pult a sedávala jsem si do křesla, kde ji budu pusinkovat, mazlit, chovat a kojit. Říkala jsem jí, že to pro ni postavil tatínek, že je šikovný, že ji miluje a těší se na ni.

Jiřinka v bříšku hodně kopala, ale fakt hodně. Když si se mnou někdo povídal, tak se pak zasmál a říkal, já ti vidím, jak se ti hýbe malá v bříšku. Milovala jsem to. Když si vzpomenu na březen, musím se lehce usmát, byla jsem tak šťastná.

Ve čtvrtek večer jsem byla doma na gauči a měla jsem takový divný pocit. Začala jsem přemýšlet o tom, kdy jsem cítila poslední kopání od Jiřinky. Lehla jsem si na záda a vystrčila jsem ven bříško a koukala jsem na něj a čekala. Nic…

Míša začal hledat informace na internetu a dočetli jsme se, že intenzita kopání se opravdu před porodem změní. Tak nás to uklidnilo.

V pondělí jsem měla jít na první kontrolu ozvy do porodnice. Říkala jsem Míšovi, že se bojím, že cítím něco špatného.

Sestřička mě posadí do křesla a připne na mě taková kolečka, kterými se hledá tep miminka. Je ticho a ona hledá… Směju se a říkám, to ona je taková herečka, ona se nám pořád schovává, to dělá i při ultrazvuku, že ji tam hledáme. Sestřička hledá, pak mě poprosí, ať si sednu na bok, pořád nic…

Asi špatný přístroj, řekne sestřička a posadí mě do jiného křesla, zase ale nic… a najednou vidím nějaká čísla… aha, to je můj tep… tak nic… nechápu a začíná mi být úzko, ale pořád se držím. Sestřička se usměje a řekne, že zavolá paní doktorku. Za chvíli přijde paní doktorka a poprosí mě, jestli si lehnu, že mi udělá ultrazvuk. Ležím a paní doktorka mlčí. Po chvíli řekne, že půjdeme nahoru, že je tam lepší ultrazvuk. Dobře, říkám jí, že jsem ve středu byla u doktora a bylo vše v pořádku. Říkám jí, že už jsem ve 38. týdnu a už se na ni těším. Pořád je ticho… tak Jiřinko kopni, ukaž se, říkám si celou dobu v duchu.

„Paní Černocká, mám pro Vás špatnou zprávu. Miminko umřelo…“
Ruce si dám na oči a říkám jen „prosím ne.“ Nevěřím, pláču, prosím, kroutím hlavou, koukám na bříško a říkám „prosím ne“… to není možné. Míša mě drží za ruku, já pláču a prosím, moc prosím, aby se spletli a už mi to neříkali.

Nic nedělají, nic… Oni to myslí vážně, nic se neděje… Doktoři odcházejí, říkají něco o tom, že nám dají chvilku..

Sedím na lehátku a hlavou jsem opřená o Míšovo bříško a pláču. Nevěříme tomu, to bolí, není to pravda, je to omyl, hnusný omyl… Jdeme domů, chci jít domů, budeme dělat, že se to nestalo… Nás se to netýká, není to pravda.

Nechci je poslouchat, proč mi to říkají, mě to nezajímá, já chci svoji Jiřinku. Slyším slovo porod… jak asi? Já nechci, prostě nechci, všechny prosím, jen opakuji „prosím ne“. Vyvoláme porod.

Dělejte si, co chcete, je mi to jedno, cítím beznaděj, je mi to jedno, to se neděje mně, ale někomu jinému, tak proč tu jsem já…

Co jsem udělala špatně? Proč jsem to nepoznala? Jak to změním? Je to, protože jsem se rozčilovala? Je to, protože jsem nechodila na procházky? Je to, protože jsem řídila auto? Proč my? Proč? Já nechci, nesouhlasím s tím! Ne!

Ptají se nás na to, jak budeme chtít naložit s tělíčkem miminka… Koukám jak blázen… Co?? Nevím… je to omyl? Dají mi papír, ať si to rozmyslím a pak zaškrtnu tu možnost. Papír dávám Míšovi.

Začínají mi vyvolávat porod. Už cítím pravidelné stahy.
Začínám rodit, snažím se spolupracovat a najednou mi hlavou projede myšlenka, že malá Jiřinka je mrtvá, už nechci, tohle už nechci, odmítám tlačit, odmítám spolupracovat, protože takhle jsem to nikdy nechtěla. Sestra mě nenechá… Slyším, že venku prší, a vím, že se Jiřinka narodila. Je 1:45 v úterý 11. 04. 2017 a malá Jiřinka je na světě. Láska moje. Nepláče. Nežije. Koukám na Míšu, ten mě hladí a pláče. Je po všem, je konec.

Důvodem, proč umřela, je, že měla pravý uzel na pupečníku. Víc vědět nechceme. Nemůžeme víc slyšet. Cítím tu Míšovu bolest, cítím tu svoji bolest. Na pokoji je ticho, jen brečíme. Je konec, Jiřinka umřela. Milujeme ji. Chceme ji.

Jiřinko, byla jsi tu s námi celých 38 šťastných týdnů, na které nezapomeneme. Přinesla jsi nám tak do života štěstí a stala ses naší hvězdičkou na nebi. Máme tě moc rádi Citrónku.

Maminka a Tatínek

V září 2017, necelý půl rok po smrti první dcery Jiřinky, jsem znovu otěhotněla… Celé těhotenství pro mě bylo peklo. Nebyla jsem šťastná maminka, byla jsem k smrti vyděšená.

Po tom všem máme tedy doma druhorozenou dceru Elišku. Jsem každý den vděčná za to, že ji mám. Po smrti prvorozené dcery jsem našla tento citát a ten mě držel v naději na lepší dny.

„Nakonec všechno skončí dobře, a když to dobře neskočilo, tak to není ještě konec.“