Jmenuji se Kristýna, je mi 25 let a bydlím v malé jihočeské vesničce. Doma mám pětiletou dcerku a skoro dvouletého syna.

Začalo to před čtyřmi lety. S manželem jsme plánovali miminko, ale až po devíti měsících se na nás usmálo štěstí. Měla jsem potvrzené těhotenství, které bohužel nebylo moc radostné. Problémy začaly už v 8. týdnu, kdy jsem prodělala spálovou angínu. Další čtyři měsíce jsem stále ubývala na váze, na což jsem upozorňovala gynekologa, který ale vůbec nereagoval. Poslední ultrazvuk mi dělal v 10. týdnu, pak už jsem jen chodila do poradny. Ve 20. týdnu konečně genetika! Hurá, budeme vědět pohlaví a uvidíme naši fazolku, těšili jsme se. Dnes si už nepamatuji, jak to přesně probíhalo, ale vím, že prvně nám doktorka řekla, že to bude holčička, ukázala nám ucho, nos, pak se dlouho dívala na srdce a domů jsme odešli s papírem, že vše je ok a plod je bez zjevných známek vývojových vad. To jsme ale netušili, co nastane.

Ve 31. týdnu jsem šla opět k svému gynekologovi na prohlídku a on tak jezdil ultrazvukem po bříšku, měřil, díval se do papírů a několikrát se mě ptal, v kolikátém jsem týdnu. Pak mi řekl, že plod bohužel velikostně odpovídá 26. týdnu a pro jistotu mě poslal do nemocnice na překontrolování. Ještě ten den jsem tam jela, udělali mi znovu ultrazvuk, naměřili samozřejmě to samé a už si mě tam nechali.

Bylo 5. prosince. Absolvovala jsem dvakrát denně monitory a za týden znovu kontrola. Vzali mě na přeměření plodu, byla jsem tam dvě hodiny a doktor jen kroutil hlavou. Mně tekly slzy, on se jen ke mně otočil a říkal, že se mu to vůbec nelíbí, malá nepoporostla a teď tam navíc chybí i plodová voda, takže navrhuje okamžitý akutní císařský řez. V tu chvíli mě popadl neuvěřitelný strach…

Dali mi celkovou narkózu, já jsem ani jinou nechtěla, když jsem se probudila, volala jsem hned manželovi, že už to mám za sebou. On mi to ale nebral. Za chvíli se otevřely dveře, do pokoje vešel doktor a za ním manžel. Říkala jsem si, že je to dobře, že už určitě viděl malou, ale doktor se nade mnou sklonil a řekl: „Je mi to líto, ale vaše dcera se narodila s fatálními vývojovými vadami a nemá šanci na přežití…“

V tu chvíli jsem chtěla všechno ze sebe strhat a křičet, ale nemohla jsem. Začala jsem plakat a jen kroutit hlavou, že to je blbý vtip, ať si nedělají srandu a malou mi ukážou.

Narodila se s váhou 900g, bez ručiček, měla oboustranný rozštěp a ještě další závažná postižení. Mně se v tu chvíli sesypal úplně celý svět, nechtěla jsem jíst, pít, nechtěla jsem prostě nic, doktoři mi píchali injekce proti bolesti a mně zbyla jen prázdná náruč s jizvou na břiše. Dcera poté ještě tři dny žila, udržovali základní funkce.

Nejhorší ze všeho ale pro mne bylo, že se v nemocnici ke mně neuměli chovat, respektovat to, co se stalo. Když za mnou přišla návštěva, musela jsem chodit do návštěvní místnosti mezi ostatní maminky, které se radovaly společně se svou rodinou z narozených miminek. Ten jejich pláč mě uváděl do ještě větších depresí.

1.prosince jsem se rozhodla, že chci malou vidět. Manžel pro mě přišel a šli jsme za ní společně. Pohled na ni byl nepopsatelný, bylo strašné dívat se na to, jak vám vaše dítě umírá před očima. Ten den jsem tam šla ještě odpoledne. Když jsem vešla do dveří, sestřičky mi řekly, že malá právě zemřela. Kolena se mi podlomila, já se naprosto zhroutila, ale i presto jsem ji chtěla ještě jednou vidět.

Potom jsem už jen sháněla doktora, že chci podepsat reverz a že chci domů. Byla jsem třetí den po operaci a nikomu se nechtělo mě pouštět, ale já na ně křičela, že chci domů. Nakonec jsem zůstala do rána, pak podepsala reverz a odjela domů.

Doma nastalo další peklo. Vše, co jsme měli na maličkou připravené, muselo zmizet. To udělal manžel, než jsem se vrátila. Já se pak zavřela doma a téměř čtrnáct dní jsem nechtěla nikoho vidět ani slyšet. Rodina mi byla oporou, ale takové ty řeči, že jsem mladá a budu mít třeba ještě deset dětí, mě nehorázně vytáčely. Já přece nejsem žádné zvíře bez citu, které jen rodí děti. Každé dítě je zázrak a dar. Také jsem často slyšela, abych byla ráda, že to dopadlo takhle, že by to pro nás bylo s postiženým dítětem jen trápení. Tyhle řeči jsem nesnášela.

Už jsem to dál nezvládala a když jsem šla ke své doktorce na kontrolu, sesypala jsem se tam. Doktorka mi doporučila návštěvu u psychiatra, který určil, že mám post trauma. Dostala jsem antidepresiva, která jsem pak rok užívala. Největší oporou mi byl manžel a moje dcera, kvůli které jsem se musela držet.

Hned po šestinedělí jsem nastoupila do práce, abych nebyla pořád doma, kde na mě vše padalo. Prakticky jsem v práci byla pořád, dělala jsem přesčasy i víkendy. Po čase jsem se začala opět stavět na nohy, ale sesypal se manžel, který začal trochu víc pít.

Nakonec mi nejvíce pomohly webové stránky emimino.cz, kde je skupinka „Prázdná náruč“, ve které se sdružují maminky s podobným osudem jako já. Ze všeho jsem se vypsala a měla jsem tam ohromnou podporu ostatních maminek, které si prošly stejným traumatem jako já a které mě chápaly. Moji kamarádi se sice snažili, ale kdo to nezažil, nemůže pochopit.

Po dalších deseti měsících jsem otěhotněla znovu, touha po miminku byla prostě obrovská. Celé těhotenství jsem byla lékaři pečlivě hlídaná a dnes tu mám skoro dvouletého lumpíka, který mi to moje bolavé srdíčko zas trochu zalepil.

Kdo říká, že časem zapomenete, nemá pravdu. Čas nic nezahojí, jen se s tím musíte naučit žít. Nyní jsou to tři roky a pokaždé, když se blíží doba Vánoc a datum mého porodu, je to pro mě pochmurné. Ale mám dvě děti, pro které tu musím být a fungovat.

Pokud mohu maminkám, které si prošly tím, co já, něco doporučit, tak prostě aby o tom s někým mluvily a nedusily to v sobě.