Maria


V roce 2004 jsme s manželem čekali první miminko. Těhotenství probíhalo pohodově, na miminko jsme se těšili. Při kontrole v 16. týdnu, byl to čtvrtek, se ale ukázalo, že děťátko zemřelo a již nějakou dobu předtím se nevyvíjelo. Lékař mne okamžitě poslal do nemocnice, kde jsem ovšem podepsala reverz – chtěla jsem nejdřív domů za manželem. Cestou jsem se zastavila za svým duchovním otcem, který v té době ležel v jiné nemocnici. V tamní nemocniční kapli jsme spolu miminko u mě v břiše pokřtili. Nevěděla jsem, jestli čekáme kluka nebo holčičku, pojmenovali jsme proto miminko Maria, to se hodí pro obě pohlaví.

Večer jsme se s manželem společně smiřovali s tím, že miminko odešlo… a v pátek ráno jsem nastoupila na zákrok.

Po přijímacích procedurách jsem s několika dalšími ženami čekala ve frontě. Bylo mi třicet a dítě jsem chtěla. Ženy okolo byly až na jednu výjimku mladé holky, patnáct šestnáct let. Přišly na potrat, vykládaly si v čekárně o tom, proč ho podstupují, a utvrzovaly se ve svém rozhodnutí. Paradox dvou světů. Bylo to velmi nepříjemné.

Z okamžiků před samotným zákrokem si pamatuju úplně všechno, jako bych měla zostřené vnímání. To se člověku vryje. Ležím na gynekologickém křesle s nohama nahoře, připravují mne, dostávám narkózu. Nemohli mi zvednout nohy až po uspání?

V nemocnici jsem zůstala do soboty. Dnes bych šla domů za manželem…

Zanedlouho jsem se zúčastnila arteterapeutického semináře. Měli jsme si přinést krabici od bot, dostali jsme hromadu časopisů a zadání: „Polepte krabici, jak chcete.“ Intuitivně jsem ji polepila a zašla s ní pak za arteterapeutkou na rozbor.

Na jedné delší straně jsou muzikanti. Máme s manželem rádi hudbu, tak proto. Arteterapeutka si ovšem povšimla, že jsou muzikanti smutní a všichni v černém, vypadá to na cikánskou kapelu hrající na pohřbu. Muzikanty tam mám ještě jednou, muže a ženu sedící na kapotě auta s kytarou. Hrají na rozloučenou svému dítěti?

Ve spirálovém držáčku, z každé strany chráněná hvězdou, je připevněna cedulka s nápisem „Julia“. Moje babička se tak jmenovala a kdybych měla holčičku, přála bych si pro ni tohle jméno. Julia Maria.

  • Dálniční uzel ve tvaru lidského srdce. Proudí v něm život všemi směry.
  • Rostliny – život pokračuje.
  • Vyprahlé starověké zdi a schody. Ponoukají k výstupu nahoru?
  • Dítě opírající se dlaní o maminčinu dlaň. Vítají se? Loučí?
  • Opakující se symbolika vody. Voda je životodárná, ale číhají v ní i žraloci.

Víko bylo celé modré s nápisem „Moře důvodů“. Hledala jsem moře důvodů, proč k tomu došlo… Na víko jsem nalepila holčičku s maminkou. Podle arteterapeutky se pod víko schovává zásadní sdělení. Zajímavé na tomhle víku je, že se během let ztratilo. Nikdo u nás doma se k tomu nechce přiznat.

Výtvarný projev je mi blízký. Svou krabici mám už 14 let, skladuju v ní barvy na hedvábí. Nikdy bych ji nevyhodila, má pro mne čím dál větší cenu. Je v ní přijaté poselství smutku a naděje.

S nových těhotenstvím jsme měli čekat půl roku, ale už po třech měsících jsem byla v neplánovaném novém očekávání a to se opakovalo ještě dvakrát. Takže dnes máme tři velmi živé a krásné dcery. Vlastně možná čtyři. Jedna je už v nebi…