Jak truchlí děti

Děti truchlí jinak než dospělí. V závislosti na věku, stupni vývoje, jejich povaze a charakteru každé dítě prožívá ztrátu svým osobitým způsobem. Ačkoli malé děti neumí vyjádřit, co cítí, velmi dobře vnímají atmosféru v rodině, smutek svých blízkých. Od nich se také učí, jak se smutkem a bolestí zacházet, jak se s nimi vyrovnat. Učí se, že umírání a smrt je přirozenou součástí života.

Děti jsou v době, kdy dojde k úmrtí, nejvíce ohroženy osamoceností a izolací. Mnohdy dospělí ve snaze dítě „uchránit“ jej nezapojí, nezačlení do prožívání svého smutku. Hlídají se, aby před dětmi neplakali, aby nebyli smutní. Takovéto chování je pro děti nepochopitelné, matoucí, protože je v rozporu s tím, co kolem sebe a v sobě cítí. Děti často přijmou zprávu o úmrtí klidněji a vyrovnaněji, než si dospělí mysleli.

Při sdílení ztráty s dítětem je třeba držet se těchto zásad:

  • Být otevření a pravdiví v tom, co říkáme i jak projevujeme své emoce. Volit shodnou formu, shodná slova, jak s dětmi mluvíme, jak se s nimi sdílíme. Používejme konkrétních slov, jako zemřel, ne eufemismů např. spí, odešel. Ujistěme dítě, že jej máme stále rádi, že je v bezpečí.
  • Dětem je třeba říci pravdu o ztrátě sourozence a to způsobem přiměřeným věku a vývojovému stupni dítěte. Děti potřebují vědět, že je v pořádku ptát se, vyprávět svůj příběh, mít možnost dát průchod svým emocím, ať jsou jakékoli. Potřebují ujištění o naší lásce, že je neopustíme, že nezůstanou sami.

Jak děti vnímají smrt

Koncept smrti se postupně u dětí vyvíjí. Nevratnost smrti, její definitivnost děti začnou chápat až po šestém roku svého života. Nefunkčnost, že naše fyziologické funkce přestávají fungovat. Děti se velmi zajímají o tělo v předškolním a raně školním věku, hodně se mohou ptát, jak to je s tělem, když člověk zemře. Univerzalitu a příčinnost smrti, zrovna tak jako otázku o pokračovaní života mimo tělo, si děti začínají uvědomovat a klást ve starším školním věku.

Emocí spojených se ztrátou blízkého člověka je široká škála. Od šoku, smutku, strachu, pocitů viny, bezmocnosti, zranitelnosti, až po pocity vzteku, velkého hlubokého smutku, žalu.

Truchlení se může projevit na fyzické úrovni: problémy se spánkem a usínáním, nechutenství či naopak přejídání se, zvýšená teplota, ekzém, brzká unavitelnost, může dojít k regresi, tj. vrácení se do předešlého vývojového období.

Na psychické úrovni mohou děti prožívat zvýšenou úzkostnost, strach z osamocenosti, panické ataky, nadměrné pocity viny, obtížnou adaptaci při oddělení od rodičů, sníženou schopnost koncentrace, poruchy paměti, snížení motivace.

Pokud problémy přetrvávají delší dobu než měsíc, vyhledejte pomoc u odborníků.

Jak můžeme dětem při ztrátě sourozence pomoci:

Naslouchejte
Děti potřebují vyprávět svůj příběh, ale nepotřebují rady, hodnocení. Některé děti nechtějí mluvit. Naslouchejte i tomu, o čem děti nemluví.

Říkejte pravdu
Děti se vždy pravdu dozví. Pokud to není od nás, nejbližších, pak mohou ztratit svoji důvěru k nám, učí se, že je dobré lhát, že se dospělým nedá věřit. Děti zamlčenou pravdou neochráníme, naopak jim proces vyrovnávání se se ztrátou komplikujeme.

Odpovídejte na otázky
Děti se kladením otázek učí. Ujistěte svoje dítě, že je dobré se ptát. Když nebudete vědět odpověď, nevadí. Zkuste ji někde najít a vrátit se v některém dalším rozhovoru k tomuto tématu. Slova přizpůsobte věku a vývojovému stupni dítěte. Je dobré vědět, jak se koncept smrti u dětí vyvíjí. Používejte konkrétní slova jako např: zemřel, ne usnul, odešel. Je to pro děti nesrozumitelné, užití usnout může vyvolat obavy ze spánku.

Nechávejte děti vybírat z možností
Vrací to dětem pocit kontroly nad děním v jejich životě. Zapojte je do výběru květin, oblečení, způsobu, jak se chtějí se zemřelým sourozencem rozloučit apod.

Zachovejte řád a zvyklosti
Každá změna je určitou ztrátou. V době po úmrtí prožíváme často chaos, nejistotu. Snažte se pro svoje dítě zachovat co nejvíce režim dne, na který je zvyklé, čas jídla, čas spánku, rodinné rituály apod.

Vzpomínejte společně s dětmi na zemřelého sourozence
I když miminko mohlo zemřít ještě před narozením nebo těsně kolem porodu, prožili jste společně několik týdnů, měsíců, těšili jste se na ně, mluvili jste s ním, hladili jste bříško, dělali jste plány. Byli jste spolu šťastní. Když o zemřelém hovoříme, ukazujeme dětem, že je stále součástí našich životů, že do našich životů patří.

Dovolte dětem vyjádřit všechny různé emoce
Emoce jsou různé – od smutku, strachu až k vzteku. Dovolte dětem vyjádřit vše. Je to v pořádku. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při utváření osobnosti.

Dovolte dětem zúčastnit se pohřbu
Umožnit dětem být přítomny rozloučení, prožívat smutek s ostatními jim pomůže v procesu truchlení. Potřebují vědět, že je máme stále rádi, že nejsou samy, že jsou pro nás důležité, že ztráta sourozence nijak neohrozila náš vzájemný vztah.

Děti mohou cítit vinu, že ony žijí, když jejich sourozenec zemřel. Mohou cítit vinu, že sourozenec zemřel, protože ony zlobily, protože na něho žárlily, protože ho nechtěly apod. Ujistěte své děti, že za smrt sourozence žádnou vinu nenesou. Nikdo není za smrt odpovědný.

Děti také mohou mít pocit, že musí svým rodičům zemřelého sourozence vynahradit. Pomozte svým dětem znovu pocítit, že ony jsou pro vás jedinečné takové, jaké jsou. Podporujte je v jejich osobitosti, pomozte jim objevovat jejich obdarování a talenty.