Zármutek a truchlení


Období po ztrátě dítěte je obdobím zármutku. Zármutek provází proces truchlení, které je v případě úmrtí dítěte souhrnem normálních a přirozených reakcí na nenormální situaci.

Mnohdy se ptáme: Kdy skončí naše truchlení a budu zase někdy normálně žít? Pro tak bolestivou a hlubokou ztrátu nelze stanovit žádné hranice ani časový harmonogram. Ostatní lidé očekávají, že se za 6 až 8 týdnů vrátíme k „normálnímu fungování“, ale truchlení nad ztrátou dítěte není možné nějak časově ohraničit. Nejtěžší bývá první rok.

Symptomy truchlení na tělesné úrovni se projevují například divným pocitem kolem žaludku, staženým hrdlem, bolestmi na hrudníku, bušením srdce, svalovou slabostí a únavou. Mezi běžné emocionální reakce patří smutek, zlost a hněv, pocity viny a výčitky, úzkost a strach, vyčerpání, šok nebo otupělost. Můžeme pociťovat nedůvěru, poruchy pozornosti a paměti, pocit přítomnosti zemřelého, halucinace, poruchy spánku a chuti k jídlu a poruchy v sexuální oblasti. Všechny tyto reakce jsou po ztrátě dítěte přirozené a normální.

V některých případech se může zármutek zkomplikovat a objeví se posttraumatická stresová porucha, jejímž znakem je to, že se nám často a dlouhodobě vrací traumatická událost a vzpomínky.

To, jak bude naše truchlení probíhat, mohou ovlivnit další faktory:

  • celková životní situace naší rodiny (počet dalších dětí v rodině, kvalita partnerského vztahu)
  • naše osobní charakteristika (věk, rodinný stav, zkušenosti se zvládáním náročných situací a osobní předpoklady k jejich zvládání)
  • intenzita vztahu s naším dítětem
  • příčina úmrtí a okolnosti úmrtí dítěte

V odborné literatuře najdeme dělení procesu truchlení na jednotlivé fáze, které se navzájem prolínají. 


První je období otřesu
, konfuse, které se vyznačuje šokem, zmatením, chaosem. Je to období, kdy se nechceme smířit s realitou, nevěříme tomu, co se stalo. Projevují se obranné mechanismy, abychom situaci přežili.

Další je období intenzivního žalu, exprese. V této fázi se začínáme orientovat v tom, co prožíváme. Učíme se nazývat věci pravými jmény, chápat proces truchlení, prožívat emoce. Přehodnocujeme vztah k sobě i k dítěti. Toto období může trvat až jeden rok. Nejbolestnějšími dny bývají výročí – narozeniny, svátky a sváteční období Vánoc, či prázdnin.

Poslední je období akceptace a adaptace. Začínáme příjímat skutečnost, že život dále pokračuje a že naše dítě v něm má své místo. Ukotvujeme svůj nový vztah k dítěti a vzpomínkové rituály. Začínáme budovat nové vztahy, posilujeme své sebevědomí.


Zdroje:
Naděžda Špatenková, Poradenství pro pozůstalé (Grada Publishing, a.s. 2013)
Radka Bužgová, Lucie Sikorová a kol.
Dětská paliativní péče (Grada Publishing, a.s. 2019)
Ilona Špaňhelová, Rodina po ztrátě dítěte (Dlouhá cesta, 2011)