Vzpomínka na Hermínku


Začátkem léta v roce 1993 jsem otěhotněla. Nebylo to plánované těhotenství, ale o to větší radost, a z našeho očekávání se radovaly i všechny naše tři děti. Nejstaršímu synovi bylo tehdy 11 let, starší dceři 7 let a nejmladší dcerce 5 let.

Cítila jsem se v těhotenství velmi dobře, netušila jsem, že by mohlo přijít něco špatného. V polovině šestého měsíce jsem měla pocit, že mi slabě odtéká plodová voda. Jela jsem hned na polikliniku, kde mě paní doktorka nazvala hypochondrem, protože mě včera prohlížela a bylo všechno v pořádku. Za tři dny nato mi po ránu, když jsem vstala, odtekla všechna plodová voda. Miminko se v tu ránu ocitlo na suchu. Byla jsem nešťastná. Sanitka mě převezla do porodnice U Apolináře v Praze. Lékař prorokoval, že do večera potratím, ale naštěstí se tak nestalo. Přesto jsem věděla, že naděje na přežití je minimální. Za dva dny rozhodlo lékařské konsilium, že mi zavedou do břicha katetr, aby pomocí kapačky do dělohy mohl proudit fyziologický roztok a miminko tak netlačily moje vnitřní orgány a mohlo se vyvíjet. Musela jsem pouze ležet, z postele ani krok, bylo to pro mě coby 33letou maminku nepříjemné, ale byla jsem odhodlaná vydržet všechno pro záchranu děťátka. Měla jsem v tomto čase příležitost se s očekávaným človíčkem ještě více sblížit, povídat si s ním, zpívat, hladit, dodávat si odvahu, abychom vše vydrželi a ustáli. Byly to dny největší něhy, křehkosti a bolesti. Mluvili jsme společně i o smrti, protože jsem z ultrazvuku věděla, že nemá ještě zcela vyvinuté plíce. Slíbila jsem děťátku, že kdyby nemohlo po narození dýchat, nenarodí se nadarmo, ale jako posel štěstí pro opuštěné děti.

Bohužel po 14 dnech jsem začala krvácet. Lékaři se shodli na tom, že mi musí vyvolat porod. Narodila se nám krásná holčička, dala jsem jí jméno Hermínka, které vymyslely její starší sestřičky. Narodila se ráno a večer, bohužel, odešla na věčnost, aby se proměnila v andílka, kterému jsem zasvětila prosby o budoucího človíčka… Zažádali jsme si o miminko či batole z kojeneckého ústavu. Je to až neuvěřitelné, ale náš andílek nám pomohl najít během tří měsíců opuštěného jednoletého romského chlapečka, který nám dělá radost, dnes již jako dospělý muž.

A co se stalo s tělíčkem Hermínky? To je to, co mě trápí. Večer na pokoj přišel lékař z neonatologického oddělení, který mi měl oznámit, že Hermínka zemřela. Byla jsem velmi rozrušená a nešťastná jako všechny matky, které ztratí ten nejcennější poklad na světě. Nesměla jsem ještě vstávat a druhý den, když jsme si s manželem přáli se s Hermínkou rozloučit, pochovat ji a uspořádat pohřeb, byla již odvezena do motolského krematoria, kde je rozptylová loučka, kam ukládají popel nenarozených a zemřelých dětí. Byla jsem alespoň klidnější a vděčná, protože jsem hned po porodu své děťátko pokřtila, i když pouze symbolicky, fyziologickým roztokem, který jsem měla na dosah, a požehnala jí ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen… před celým lékařským týmem.

V Třeboni 2. 3. 2019
Simona Šimková